Nic není nemožné (kromě překonání šestimetrového žebříku se mnou v náručí)

Ahoj psi i lidi,
už jsem zpět z Malé Fatry, kde jsem poprvé dosáhl vrcholu. Vrcholu hory vyšší než tisíc pět set metrů - vylezl jsem (ze Snilovského sedla) na Velký Kriváň...

První den jsme se vysmáli všem, co tvrdili, že Jánošíkovy Diery se psem projít nejde (nic není nemožné!) a vyrazili jsme...


Jánošíkovi Diery se psem (pokud není velikosti morčete, nebo zkušený extrémní vodák, který umí proplout několikametrový kaňon) opravdu projít nejdou. Jdeme proto zpět do Terchové přes vrch Boboty. Jsem nahoře první:


Když jsem si zdřímnul, dorazila Šárka:

A nakonec - Japonec (pořadí dosažení cíle účastníky výpravy je zcela smyšlené, pozn. autora). Mimochodem, sestup byl náročný. Šárka se hrozně bála, že se zřítím ze skály. Měl jsem to samozřejmě pod palcem.

Na další výstup nás mohl připravit jedině kvalitní spánek:
A vydatné jídlo...Druhý den jsme vyjeli lanovkou do Snilovského sedla. Přeci jen, je mi sedm. Trochu mě zahanbila fenka výmarského ohaře, která to vyšlápla pěšky, celou cestu táhla paničku a ani pod vrcholem Kriváně si nenašla chvilku na odpočinek a pokec se mnou. Ani si mě nevšimla, jak spěchala, aby tam byla první! (potvora).

Za mnou se vine naše bezvadná trasa:
Než jsme se vydali naším směrem, odskočili jsme si na Kriváň. Jak tam krásně foukalo!
Co na to říct, bylo tam krásně.
...no a pak jsem si rozřízl tlapičku v horské říčce o žiletku (radši nebudu ventilovat pocity naší skupiny spojené s touto událostí!) a tak jsme zbytek dovolené trávili hodně...no prostě jsme dost lenošili...

S odstupem několika dní bych to shrnul takto:

1. Slovenští venkované si stále ještě neuvědomili, že řeka není skládka.
2. Slovenské hory jsou krásné a zasloužili bychom si je spíš my.
3. Krásně jsme si odpočinuli a užili jsme si spoustu legrace. Díky události s mou nohou ze sebe Šárka vyventilovala veškeré negativní emoce, které se v ní přes rok nashromáždili.