Totální vyčerpání

...po krásné jarní procházce. Takhle to vypadá, když Archimu neběžíte hned osprchovat nohy. Natáhne se a sní o tom, že by si dal do té vany špunt a napustil jí studenou vodou.

JARO

Maminka často přichází domů s podivuhodnými příběhy. Archi prý začíná kamarádit se štěňátky. Děsivá představa! Archi se NIKDY nekamarádil se štěňatama. Nedávno jsme si to sami ověřili - potkali jsme roztomilého drobečka, který skákal Archimu nad hlavou zatímco on se máchal v potůčku. Archi se jen moudře usmíval a poté si se štěňátkem dokonce lehce zaskotačil. Bylo to štěně kavkazského pasteveckého psa, bylo o něco větší než Archi. Menším se radši stále vyhýbáme...

Omluva

za pauzu v aktualizacích :). Archimu jsem kladla na srdce, aby sem něco hodil až budu pryč a on se na to kupodivu vykašlal...

.

Sami doma

Dobré ráno, nedávno jsme opět navštívili kousek země, kde jednou snad budem doma. A zdá se, že psíkům to tam opravdu vyhovuje. Lysien se sakra snažil, aby si odnesl kus té zeminy domů! Archi si to tam pečlivě označkoval a pustil se do lovu myší! Fuj, opravdu poprvé ulovil myš, ale hned jí vyflusnul, jak se lekl.

PS: Lysienkovi bylo včera sedm! Dostal míčky, dort a knihu komixů Snoopy (na předčítání před spaním...). Fotky budou brzy.

Smějeme se s Lysienem

Dříve tu byla uveřejněna fotka, na které byl zachycen moment mého osvícení. Opravdu jsme si přáli, abychom mohli uveřejnit i podobnou fotku s bráškou Lysienem. Lysienovi ale osvícení o chlup uniklo.

On si z toho nic nedělá.
Protože září i tak.
A nakonec tu máme takovou tu fotku, na kterou se i s dvěma asistenty chystáte pět minut. Vymýšlíte kudy hodit míček, jak to správně orientovat a synchronizovat, aby se vám podařilo bezchybně zachytit krásu pohybu. Myslím, že se to zdařilo nad očekávání.
Archi.

PS: Brzy poslední fotky z minulého víkendu.

Pes...

Pes,

bílý podkad pln
hnědých skvrn,
honí kuře,
hnědý podklad pln
bílých skrvn,
samá zábava
v širokých vratech,
zprava do leva,
zleva do prava,
sem,
tam.
(Christian Morgenstern)

Tuhle básničku jsme kdysi s Markétou Zelenou recitovali na nějaké školní besídce... Když jsem sledovala Lysienka na horách, pořád se mi vybavovalo to: bílý podklad pln, hnědých skvrn :). Zítra bude opět příspěvek o Lysienkovi a pak se asi už naposledy vrátíme k víkendu na Pomezních boudách s fotkami ze soboty. Ty jsme totiž plni dojmů z expedice na Sněžku vynechali.

Skimu poprvé na Sněžce

Abyste tomu rozuměli, Lysien má novou přezdívku - Skimu. Můžete si zkusit vygooglovat, podle čeho ;). Zároveň je to velké doporučení pro všechny lyžaře, kteří nepohrdnou sjezdovkami o něco (o hodně) skromnějších rozměrů, než jsou třeba v Alpách. Nicméně k věci. Předposlední den našeho prodlouženého víkendu jsme si uvědomili zásadní fakt - Lysien ještě nikdy tlapkou nestanul na Sněžce. A protože se nám asi nikdy nepodaří sem ty fotky nahrát v chtěném pořadí, začněme rovnou vrcholem:

Jsme zmrzlí na kost, ošlehaní ledovým vichrem a ledovými krystaly třpytivého sněhu. Jsme šťastní. Protože už máme za sebou čaj, vodu a tatranku...
Tady jsme s Lysienem měli velké štěstí, že fotografie neumí zachytit vše, totiž pocity. Je pravděpodobné, že po posledních kilometrech, které charakterizoval opravdu krutý vítr z Polska, si Skimu myslel něco podobného jako já. A to totiž: Stálo to za to, ale - je mi špatně, špatně, špatně.... Spravil to až první ze dvou čajů. Kdy ten pocit přešel Lysiena není přesně známo. Teplota -11°C.
Tohle jsme si vyfotili cestou vzhůru ve chvíli, kdy nás poprvé přepadl pocit, že to moooožná otočíme.
Ještě předtím jsme se vyfotili u přístřešku, který nám (Jardovi, Archimu, Šárce) onehdy v létě při letní (sakra silný bouřce) možná zachránil život. Aspoň tehdy jsme ten pocit měli.

A tohle už jsou fotky z úplného začátku expedice Skimu na Sněžce - optimistické pohledy, úsměvy, pohodička.
Skimu zpočátku volil ležérní tempo - ve finiši se mu ušetřené síly velmi hodily.

Další hrdina naší výpravy - vždy když jsme se nenápadně optali zda to radši neotočíme (nenechte se zmást tím sluníčkem a zdánlivě skvostným počasím, to trvalo pouze ve spodní etapě!) odvětila, že teď už to přece nemůžeme vzdát. Deset metrů před koncem jsme se optali naposled a dali jsme mamince konečně za pravdu.

A i když tenhle výlet patřil především Lysínkovi, který Sněžku vyběhl v šesti letech poprvé, nakonec musíme vzdát hold opravdovému horalovi. Archi v devíti a půl letech počtvrté (pokud jsme něco nezapomněli) vyťapkal na Sněžku. Tentokrát rozhodně v nejextrémnějších podmínkách! (Ta bouřka tehdy, to bylo už na sestupu, to se nepočítá :)). To ani nejde vyjádřit, jak je tenhle pes skvělej. Vlastně, jak jsou tyhle dva psi skvělí!

Š.

Nastavujeme čenichy slunci

Myslím, že to nepotřebuje komentář - jsme na Pomezních boudách a máme se senzačně.